Autobiografie
Narodil jsem se v rodině poměrně úspěšného podnikatele a matky, která po bratrově narození byla do mých patnácti let na mateřské dovolené. Otce jsem v dětství moc nevídal. Jezdíval přes týden pracovně do Německa, Rakouska či Itálie. Kompenzoval to však výlety
o víkendu, dovolenými o prázdninách v zahraničí či lyžováním v Itálii nebo Rakousku.
Na prvním stupni základní školy jsem se pořád usmíval. Když na to někdo z učitelů upozornil, vždycky jsem se začervenal, ale můj kamarád vždycky kroutil hlavou. To vlastně dělal pokaždé, když jsem udělal či řekl cokoliv divného nebo když na mě byla upoutána pozornost. Už na základní škole jsem zažíval fyzickou i slovní šikanu. Od narození jsem byl plachý a introvert, čehož právě ostatní využívali. Pamatuji si na jednu událost, kdy jsem s kamarády seděl venku u ohně a pořád o mně tvrdili, že jsem homosexuál. Neustále si zpívali tu písničku od Nightwork: „Já jsem gay“ a při tom se na mě dívali a smáli se. Můj bratr je o 3 a půl roku starší a narodil se s Tourettovým syndromem. Ve škole se mě neustále ptali, proč cuká celým tělem a vydává takové divné zvuky. Občas se ho snažili i napodobit.
Už na základní škole jsem byl nucen do věcí, které jsem sám nechtěl dělat. Jednou můj otec uspořádal přátelský fotbalový zápas se Spartou Brno a shodou okolností si vybrali zrovna mě, abych za ně hrál. Tak jsem začal. Čtyřikrát až pětkrát týdně jsem dojížděl do Brna, které je od nás vzdálené cca 80 kilometrů. Nerad jsem tam jezdil, ale bál jsem se mu to říct. Neustále říkal, že je to pro moje dobro a že jednou mu za to poděkuji. Otec mě tam skoro ani nevozil a platil svým kamarádům, aby mě tam vozili. Občas jsem simuloval, že mně je špatně, abych tam nemusel. Skoro s nikým jsem dobře z týmu nevycházel. Byli to nafoukaní frajírci.
Pamatuji si, že na základní škole jsem měl první a taky v životě poslední holku. Neuměl jsem s ní moc komunikovat. Hodně jsem se styděl. Převážně jsme spolu komunikovali přes ICQ a hráli jsme spolu nějaké hry. Kamarád mně vždycky radil, co mám říkat a dělat, ale nikdy mi ty rady nebyly moc příjemný. Pamatuji si na ten trapný moment, kdy mě přinutil k tomu, abych šel za ní a dal jí pusu. Políbil jsem ji rychle na tvář, otočil jsem se a šel pryč.
Na druhém stupni základní školy jsem konečně našel dobrého kamaráda. Každý víkend jsem u něj přespával. Hráli jsme na počítači od rána do večera. Občas jsme zašli s kluky z jeho vesnice si zahrát Airsoft. Jeli jsme spolu i na airsoftový tábor, ale tam se najednou postavil proti mně. Přidal se na stranu mých kamarádů z mé vesnice a zažíval jsem od nich slovní šikanu. Jednou jsem už to psychicky neunesl a přede všemi jsem se rozbrečel. Vedoucí našeho týmu se to snažila zamluvit tím, že mě štípla včela do hlavy, abych se vyhnul řečem, co se mi stalo. Nikdy jsem si ten tábor pořádně neužil a počítal jsem dny, kolik zbývá do odjezdu domů.
Jedna z traumatických věcí, které se mi stala, byla, když mi umřela babička. Měla rakovinu prsu, na kterou dlouho umírala. Bylo smutné pozoroval někoho, koho máte rádi, umírat na smrtelný posteli. Ale tohle k životu patří. Každému jednou zhasne svíčka.
V deváté třídě o Vánocích ležel můj otec na pohovce a vůbec s námi nekomunikoval a ani nevečeřel. Mamka se při štědrovečerní večeři z ničeho nic rozbrečela. Vůbec jsem v tu chvíli nevěděl, co se děje. Druhý den ráno mně mamka oznámila, že se rozvádí a že se musíme přestěhovat do starého domu, ve kterém jsme kdysi bydleli. Po Silvestru se mnou přestal mluvit i můj nejlepší kamarád, protože jsem něco vyzradil mým kamarádům z mé vesnice a ti to roznesli po celé škole. Když se mě poté ptal, jestli jsem to byl já, kdo to roznesl po škole, tak jsem to zapíral. Od té doby už se mnou nemluvil. Ani nevím, proč jsem to udělal. Asi jsem spoléhal v to, že když jím to řeknu, že šikana ustane.
Poté jsem nastoupil na čtyřleté gymnázium. Spolužáci byli namyšlení a pohlední frajírci, kteří měli ze všeho a ze všech jen srandu. Spolužačky byly nány, které je v tom jen podporovaly. Vůbec jsem si s nimi nerozuměl a celou třídu i gympl jsem nenáviděl. Zažíval jsem od nich, ale i od našeho třídního učitele šikanu. Jednou mi i pohrozil, že pokud se nezlepším v geometrické matematice, tak mně dá na vysvědčení pětku. Řekl mi, ať se za ním dostavím o přestávce do kabinetu. Psychicky jsem to nezvládl a přede všemi ve třídě jsem se rozbrečel. Moc podpory se mi nedostalo. Pokaždé, když jsem byl zkoušený z jakéhokoliv předmětu, tak jsem byl nervózní. Vybavuji si všechny ty obličeje těch vysmátých spolužáků. Nejhorší zkoušení bylo asi z matematiky a ze zeměpisu, které učil právě náš třídní. Jelikož jsem byl vždycky nervózní a hodně jsem se klepal, tak použil některou ze svých hlášek: ,,No, co je s tebou, seš nějak psychicky labilní“, ,,No, co s tebou, nic moc, za pět, běž si sednout“. Nerad jsem dostával špatné známky. Vždycky jsem si myslel, že už to nepůjde opravil a ovlivní to moji výslednou známku na vysvědčení. Hlavně můj otec nebyl rád, když jsem domů na vysvědčení přinesl nějakou trojku. Cítil jsem určitý tlak z jeho strany, a proto jsem se snažil domů nosit dobré známky, i když jsem v některých předmětech tápal. Na gymnáziu už se u mě objevily automaticky negativní myšlenky. Vždycky jsem si den předem vybavoval katastrofické scénáře o tom, jak následující den bude detailně probíhat. Jednalo se vždy o to, že dostanu špatnou známku, že mě budou šikanovat spolužáci nebo že se přede všemi ztrapním. Tyto myšlenky jsem měl i před tím, než jsem šel s kamarády ven. Budou se do mě zase navážet nebo budou dneska klidní?
Ve třetím ročníku na gymnáziu si spolužáci po cestě nazpět z Itálie všimli, že se mi tvoří kolečko na hlavě. Od té doby to bylo ještě horší. Začali si toho všímat i příbuzní a neustále na to poukazovali. Aji můj otec na to neustále poukazoval, a to on sám trpí alopecií. Nikdy si se mnou o tom nepromluvil.
Pamatuji si na jednu vesnickou zábavu, kde o mě měla zájem jedna holka. Nebyla v obličeji moc hezká, ale postavou ano. Byl jsem docela opilý a bylo mi to jedno. Možná jsem byl rád, že má konečně o mě někdo zájem. Druhý den jsem zažil peklo. Když jsem měl sraz s kamarády venku, tak už z dálky jsem viděl na kámošovi, že se divně culí. Když přišli ostatní kamarádi a dozvěděli se, s kým jsem tam byl, tak se začali smát a říkali, že je úplně ošklivá. Ve škole jsem zažíval to samé. Neustále se mě ptali, tak co Žanda a při tom se smáli. Nejhorší na tom všem bylo, že si nás i vyfotili a pak ty fotky ukazovali ve třídě. K té holce jsem se kdysi nezachoval moc hezky. Nehezky jsem jí řekl, že o ní nemám zájem, čehož jsem později i litoval. Udělal jsem to kvůli tomu, abych se vyhnul té neustálé šikaně.
Když jsem chodíval s kamarády každý den po škole ven, tak neustále na mě měli nějaké narážky. Někdy jsem se tomu zasmál, ale někdy se mě to naopak velmi dotklo. Občas se proti mně rozběhli, hodili na zem a všichni mě zalehli, až se mi z toho málem polámaly žebra. Říkalo se tomu Hamburger. Občas mě vzali za ruce a nohy, rozhoupali a hodili z docela velké výšky a ve vysoké rychlosti do písku. V patnácti jsme zkoušeli různé věci, a to cigarety, elektronické cigarety, doutníky, šňupací tabák, žvýkací tabák, marihuanu a alkohol. Nikdy jsem tyto věci zkoušet nechtěl, ale byl přinucen k tomu tím, abych netrhal partu. Zpočátku jsem se cigaretám vyhýbal, ale nakonec jsem jím podlehl. Kouřil jsem 8 let a měl jsem i vlastní elektronickou cigaretu. To byl vlastně i důvod, proč jsme každý den chodívali ven. Všichni, kromě mého otce, o tom věděli. Otec by mi za to přetrhal hnáty. Před mamkou jsem to i tak neustále tajil, i když mně pokaždé říkala, že si klidně před ní můžu zapálit, ale nikdy jsem to neudělal.
Nikdy jsem neměl nikoho, komu bych se se svými problémy svěřil. Pokud bych to řekl někomu z kamarádů, tak by to rozkecali ostatním a bylo by z toho akorát peklo. Někteří kamarádi nebyli tak moc zlý. Když jsem s někým byl sám, tak byli strašně v pohodě. Nejhorší to bylo, když byli všichni pohromadě. S nikým z rodiny jsem o tom také nemluvil a neustále jsem to dusil v sobě.
Skoro každé prázdniny jsem měl brigádu u otce na zahradě. Jednalo se většinou o zahradnické a stavební práce nebo jsem čistil auta a bagry. Otec byl při práci vždycky protivný a občas o mně tvrdil, že jsem manuálně neschopný, že bude lepší, když budu nadále studovat.
Také mé psychické zdraví ovlivnilo chování mého bratra. Měl po rozchodu naších rodičů takové období, kdy okrádal o peníze všechny z naší rodiny. Mně sebral cca 10 000 korun, které jsem si šetřil celý život. Také rozprodal většinu mých věcí, jako například zbraně a vybavení na Airsoft. Za ty peníze jezdil do kasina a za prostitutkami. S matkou se každý den hádal tak moc, že na nás chodili i sousedi. Hrozilo mu i vězení, ale díky otcovým známostem vyvázl jen s podmínkou. Měl obrovské dluhy, které nemá doteď splacené. Jezdili k nám i cizí lidi, kterým dlužil peníze a vyhrožovali mu. Hodně jsme se báli, aby na nás nepřijela exekuce a nebyli pak bez domova. Bratr okrádal i lidi z mé vesnice a když jsem pak šel s kluky ven nebo do hospody, řešilo se tam skoro jenom to. Hodně jsem to od nich schytával.
Ani koncem třeťáku jsem nevěděl, co bych chtěl po škole dělat. Jednou v Praze jsem byl s otcem na obědě s Izraelci, kteří mně doporučili, abych místo ekonomky šel na medicínu. Po celou dobu studia jsem se o chemii a fyziku moc nezajímal. Ve čtvrťáku jsem si vybral semináře z biologie a fyziky, abych se připravil na přijímačky. Do zálohy jsem si dal přihlášku na fyzioterapii. Po přijímačkách jsem se dozvěděl, že jsem se nikam nedostal. Fyzioterapie mně utekla o jeden bod. Koncem září mně však přišel email, že jsem přijat. Měl jsem neskutečnou radost, že konečně nastoupím na vysokou školu.
Byl jsem z toho tak nadšený, že jsem do Prahy před zápisem přijel den předem, abych se prošel po Praze. Na zápis jsem přišel asi o deset minut pozdě, protože jsem nemohl najít studijní oddělení a omylem jsem vešel do Institutu zdravotnictví. Když jsem tam přišel, tak jsem jen egoisticky odvětil: ,,Pardon, já si spletl budovu“. To moje sebevědomí zaregistrovala jedna pěkná holka. Při odchodu se na mě otočila a na něco se mě zeptala. V tu chvíli to ve mně úplně hrklo a vyskočily na mě rady od otce, že až budu jednou na vysoké, že si tam najdu nějakou holku. Těšil jsem se na orientační den po fakultě, až ji zase uvidím. Stál jsem u jednoho sloupu vevnitř fakulty a díval jsem se na nástěnku a najednou jsem periferně viděl, že vedle mě stojí. Hodně jsme si spolu povídali, ale jak nás rozdělili po třídách, tak už jsem jí pak neviděl. Na večerní party jsem ji celý večer hledal, ale marně. Nebyla tam. Kvůli tomu jsem odešel dřív a se spolužáky jsem tam nezůstal. Najednou jsem měl ve třídě spolužáky, kteří se chovají normálně. Kteří nejsou žádní frajírci a jsou strašně hodní a přátelští. Avšak chvíli mně trvalo, než jsem s nimi začal mluvil. Měl jsem oči jenom pro ni. Najednou jsem byl někým úplně jiným. Najednou jsem byl ten, který lidi pošťuchoval. Hodně jsem používal náš vesnický humor, který moc lidí nechápalo, a občas to pro ně vyznělo urážlivě. Dolehly však na mě mé psychické potíže, hlavně ty s vypadáváním vlasů. Nerad jsem seděl v posluchárně před někým. Vždycky, když jsem slyšel smích, tak jsem si myslel, že se smějí mému vypadávání vlasů. Z toho důvodu jsem seděl vždycky úplně vzadu nahoře. To stejné jsem zažíval i v okamžicích, kdy za mnou někdo stál, hlavně v narvaném MHD. Také v situacích, kdy jsme se učili nějaké uvolňovací cvičení, při kterých jsem k někomu seděl zády, nebo při cvičení, při kterém mě drželi za hlavu či krk. Byl jsem neustálé v tenzi a vždycky o mně tvrdili, že jsem hypertonický, že se musím uvolnit. Ale nešlo to. Mé myšlenky byly silnější. Také jsem se zamiloval do té holky, která na mě promluvila první den na zápisu. Vždycky, když jsem ji viděl s jejím pohledným spolužákem, tak se mi ze žárlivosti vybavovaly ty nejtemnější myšlenky. Cítil jsem v její přítomnosti nervozitu a měl jsem problém s ní mluvit. Byl jsem do ní zamilovaný celé tři roky studia a nikdy jsem jí neřekl, co k ní cítím. Složil jsem báseň na tři A4 o všem, co jsme spolu zažili, a vyznání toho, co jsem k ní cítil. Její odpověď však byla, že mně to muselo dát hodně práce. Zbytečně jsem se kvůli ní celé roky trápil.
Koncem třetího ročníku přišla epidemie coronaviru. Když nám bylo oznámeno, že budou zavřené vysoké školy, tak mě to hodně zklamalo. Marně jsem doufal v to, že za dva týdny bude vše zase v normálu. Chtěl jsem si užít naše společné poslední dny se spolužáky. Přešlo se však na online výuku. Já se mezitím připravoval na přijímačky na medicínu a psal jsem bakalářskou práci. Úspěšně jsem složil přijímačky. Na začátku prázdnin mně však napsala vedoucí mé bakalářské práce, že oponent to neschválil. Celé prázdniny jsem to opravoval a zároveň se učil na státnice. Celé prázdniny jsem měl úzkosti. Po ránu nechuť k jídlu, nervozita po celém těle a katastrofické myšlení. Musel jsem odložit i vstupní soustředění v Dobronicích s novými spolužáky. Nastoupil jsem na novou vysokou školu, ale nikoho jsem neznal. Spolužáci se ke mně moc neměli. Všichni už se dobře znali z Dobronic. Neměl jsem si s nikým co říct. Navíc nám bylo oznámeno, že se přejde na online výuku. V té době se mé psychické zdraví ještě více zhoršilo. Byl jsem celý rok zavřený sám na bytě, neměl jsem si s nikým co říct, měl jsem katastrofické myšlení, že mě vyhodí ze školy. Už jsem si domlouval i to, že bych šel pracovat s bratrem do Německa. Nervozita po celém těle celý den, nechuť k jídlu, myšlenky na sebevraždu. Začaly se u mě objevovat i bludy. V každém člověku jsem viděl to, co si o mně myslí.
Úspěšně jsem absolvoval první ročník. Konečně jsem měl radost ze života. Přestal jsem po osmi letech kouřit, avšak u elektronické cigarety jsem zůstal. Začátkem druhého ročníku na mě přišla sociální úzkost. Přišel jsem na jednu akci, ale asi po pěti minutách jsem odešel. Nedokázal jsem tam vydržet. Po cestě po Karlovým mostě jsem se přihlásil k fakultní psycholožce. Poprvé v životě jsem vyhledal odbornou pomoc. Neřešili jsme spolu moc tu sociální úzkost, ale převážně mou nespokojenost s mým vzhledem. Nebyl jsem spokojený se svým nízkým vzrůstem, svou hubenou postavou, a hlavně se svými vlasy. Vypadávání vlasů snížilo moje sebevědomí a ovlivnilo moje chování. Když jsem šel například po schodech, tak jsem musel nechat jít všechny přede mnou. Nesedal jsem si do prvních lavic, ba naopak do těch úplně posledních. Když jsme jednou měli cvičení první pomoci venku a vše se nahrávalo na kameru, celou dobu jsem pozoroval jen svoje kolečko na hlavě. Bylo mi nepříjemný, když to video zastavili v záběru na mou hlavu a vytýkali mi nějaké chyby, které jsem udělal. Nebyl jsem schopný se na sebe podívat do zrcadla, hlavně v silně osvětlených místnostech, kde mi prosvěcovaly vlasy. Nerad jsem se fotil, protože na všech fotografiích jsem vypadal hrozně. Neměl jsem kvůli tomu sebevědomí oslovit jakoukoliv holku. Vždycky jsem si říkal, že žádná holky netouží po hubeném hobitovi s chmýřím na hlavě, ale spíš po klukovi, který má 2 metry, 80 kilogramů, 30 centimetrů v rozkroku a tmavé kudrnaté vlasy. Aspoň teda nějaké vlasy a pěkně upravené. Kluk, který je namyšlený egoistický extrovert. Dostávalo mě do úzkosti takové kluky vidět, a hlavně s holkami, které se mi líbí. Nerad jsem chodil na diskotéky a na zábavy, kde byla vysoká koncentrace lidí. Kde byli na mě nalepení a já si jen představoval, jak mně koukají na hlavu a smějí se. Docela jsem se vůči světu uzavřel a tento problém zažívám dodnes. Já si uvědomuji, že s alopecií nic nejde udělat (tedy kromě nastřelení vlasů) a člověk se s tím musí smířit, ale u mě to bylo jiné. Začalo to velmi brzy, tedy v sedmnácti, a navíc do toho hrály faktory, které jsem popsal výše.
Psycholožka mně docela pomohla. Našel jsem si konečně v našem kruhu kamarády. Přes jednoho spolužáka jsem se dostal i k lidem z jiného kruhu. Díky němu jsem spatřil jednu holku, která se mi zalíbila. Jednou na hokejovém zápase, na který jsem přišel sám, za mnou přišla a nabídla, abych si k ní přisednul. Najednou jsem poznal člověka, se kterým jsem si dobře rozuměl. Seznámil jsem se i jejími spolužačkami. Poté jsme spolu trávili hodně času. Všichni jsme chodili společně na obědy, trávili jsme spolu odpoledne, chodili jsme na fakultní akce a učili jsme se spolu. Po nějaké době jsem k ní začal něco cítit. Chtěl jsem se tomu vyhnout, abych se nedostal do stejného stavu, jako na předešlé vysoké škole, ale bohužel, stalo se. Začal jsem být žárlivý, měl jsem negativní myšlenky o tom, co zrovna s nějakým klukem dělá. Najednou jsem s ní nebyl schopen mluvit a hodně jsem se od ní distancoval. Propadl jsem úzkosti, která se zkombinovala se stresem ze školy. Potřeboval jsem vyhledat odbornou pomoc. Psal jsem mé psycholožce, ke které jsem začátkem roku chodil, ale neozývala se. Navštívil jsem tedy krizové intervenční centrum v Bohnicích, kde mně psychiatrička předepsala léky na úzkost. Zpočátku léky zabraly, ale takový pocit nervozity po celém, nechuť k jídlu, sebevražedné myšlenky, tlak na hrudi, hyperventilace, palpitace, myšlenky na to, že mě vyhodí ze školy a budu muset jít pracovat někam k pásu a budu mít nudný stereotypní život. Cítil jsem neustálý tlak z okolí. Každý o mně tvrdil, že jsem ten poslední, koho by z této fakulty vyhodili. Navíc, můj otec je takový, že se s tím musel pochlubit všem, co momentálně studuji. Také neustále používá hlášku: „pěkně se uč!“, která ve mně vždy probouzí agresi. Psycholožka mně doporučila, abych se přihlásil na vyšetření k psychiatrovi a abychom se domluvili na medikamentaci. Psychiatr mně předepsal antidepresivum a anxiolytikum.
Druhák mám úspěšně za sebou, ale pořád cítím v sobě prázdnotu. Místo to, abych měl radost z toho, že jsem udělal jednu z nejtěžších zkoušek na medicíně na áčko a že budu mít prospěchové stipendium, přemýšlím nad hloupostmi. Najednou jsem si uvědomil, že nemám žádný osobní život. Nemám u nás na vesnici skoro žádné kamarády, se kterýma bych strávil celý den. Škola se stala hlavní součástí mého života a najednou v době volna vůbec nevím, co mám dělat. Moji kamarádi ze školy mají svůj skvělý osobní život, mají naplánováno tucet aktivit a dovolených.
Z lékařské zprávy od psychiatra jsem se dozvěděl, že trpím generalizovanou úzkostnou poruchou. Vliv této poruchy na můj osobní život bude popsán v jiném článku.